Ahoj všichni! Musím se s vámi podělit o něco, co mi právě vrtá hlavou... Britské krátkosrsté kočky a jejich vztah k dětem a dalším chlupáčům v domě. Přiznám se, že jsem o tom dřív moc nepřemýšlel, ale poslední dobou mi to nedá spát.
Jednou jsem seděl s kámošem v kavárně a on mi vyprávěl, jak jeho malá neteř úplně zbožňuje jejich britskou kočku. A já na to: "Vážně? A jak to spolu zvládají?" No a tady to začalo být fakt zajímavý!
Takže, co jsem zjistil?
Teď si možná říkáte: "Mám doma britskou kočku a dítě na cestě, mám se bát?" No, já bych řekl, že ne tak docela. Ale kdo ví?
Někdy mám pocit, že tyhle kočky jsou trochu jako aristokracie mezi mazlíčky. Mají svůj styl a nenechají si do něj kecat. To mi připomíná, když jsem se snažil našeho Garfielda (ano, fakt se tak jmenuje!) naučit aportovat. Výsledek? Jen na mě kouknul tím svým pohledem a šel si lehnout. Fakt sranda.
A co vy? Máte nějaké zkušenosti s britskými kočkami a dětmi nebo jinými zvířaty? Přistihl jsem se, že o tom přemýšlím dokonce i ve frontě na kafe... Je to normální?
Možná bych to mohl shrnout takhle:
Ale vlastně, kdo jsem já, abych soudil? Nejsem žádný kočičí psycholog (smích). Jen mě to téma prostě baví a přijde mi fascinující. Možná bych si měl pořídit ještě jednu kočku... nebo raději ne?
Tak to je asi všechno... nebo ne? Teď vážně přemýšlím, jestli není čas na další kafe a zamyšlení nad smyslem kočičího života. Díky, že jste to se mnou vydrželi až sem!